Déšť bubnuje po kapotě, setmělo se dřív, než jste čekali. A zrovna teď nevíte, kolik se vlastně smí jet. Pak se na palubní desce rozsvítí číslo 50 – auto právě přečetlo značku, kterou jste v šeru přehlédli. Zní to jako zázrak? Kdepak, tohle je realita (některých) moderních aut.
Oči za čelním sklem
Kamera za zpětným zrcátkem neúnavně sleduje okolí. V její paměti jsou stovky značek – od rychlostních limitů přes zákazy vjezdu až po upozornění na práce na silnici. Mozek celého systému dokáže rozluštit dopravní značení v reálném čase. A nejen to – rovnou pošle informaci do tempomatu, který upraví rychlost.
Když technika drží stráž
Na neznámé trase je takový pomocník k nezaplacení. Nemusíte nervózně pátrat po každé značce a lépe se soustředíte na provoz. V zahraničí systém často zachrání situaci, když narazíte na nezvyklé dopravní značení. A při dlouhé cestě po dálnici? Tempomat automaticky zpomalí, když se blíží úsek s nižší povolenou rychlostí.
Slepá místa a past sebejistoty
Jenomže každá technologie má své limity. Špinavé čelní sklo? Kamera nevidí. Hustý déšť? Značky splývají. Během rekonstrukce D1 se ukázalo další úskalí – systémy občas četly staré dopravní značení v Praze odložené u svodidel místo těch platných na provizorních stojanech. A značka ohnutá po nehodě? Pro kameru často nečitelná.
„Na tuhle funkci je spolehnutí,“ říkal si nejeden řidič služebního vozu cestou na jednání. Jenže dočasnou třicítku u nehody auto nepoznalo. A pokuta? Tu musel zaplatit člověk za volantem, ne palubní počítač. Přehnaná důvěra v techniku se zkrátka nevyplácí.
Selský rozum je zapotřebí i v digitální době
Systémy na čtení značek jsou jako dobrý spolujezdec – hlídají, upozorňují, pomáhají. Ale odpovědnost za volant nést nemůžou. Zkušení řidiči berou tuto technologii jako užitečný doplněk, ne jako autopilota. Protože když se něco semele, vysvětlovat to budete vy, ne váš digitální pomocník.
Technologie v autě je skvělý sluha, ale špatný pán. Zvlášť když jde o bezpečnost na silnici.
